Ve vedlejší diskusi padlo pro mě dosti těžko uvěřitelné tvrzení, že pokud se někdo cítí mými slovy uražen, odpovídám za to vždycky já, i když jsem to jako urážku nemyslela.

Tak by mě zajímalo - nakolik odpovídá mluvčí za to, že se naslouchající cítí uražen?

Plně to chápu v případě přímého útoku (tj. že někoho urazí výrok "jsi debil" nebo "jen debil si může myslet to, co ty", případně "všichni učitelé jsou debilové"). Chápu i to, pokud vím, že někdo je na nějakou oblast citlivý a já se mu do ní úmyslně trefím s cílem se ho dotknout (např. že si zakládá na své schopnosti vařit a já mu řeknu, že vaří hnusně, i když to třeba ani není pravda, protože ho chci zranit). Chápu i to, že některé věci mají jakýsi "inherentní potenciál" urazit, protože lze předpokládat, že se budou dotýkat hodně lidí, a je s nimi nutné zacházet opatrně, ale také myslím, že se jejich značné části lze vyhnout tím, že člověk prostě nebude zevšeobecňovat a nebude se vyjadřovat hrubě.

Ale co věci, které se někoho dotknou, aniž by to byly explicitní urážky nebo úmyslná snaha zranit? Je možné mě vinit i za věci, které někomu řeknu bez úmyslu se dotknout, ale přesto se ho dotknou, protože si je vyloží úplně jinak než jsem je myslela?

Já jsem přesvědčená, že existujou i případy, že je někdo přecitlivělej, urážlivej nebo nadměrně vztahovačnej, a v takovým případě tam žádnou svou "vinu" nevidím.

Samozřejmě tam jde i o míru a ta je značně subjektivní a není jednoznačně daná, to si uvědomuji.

Přemýšleli jste někdy o tom? A jak to vnímáte vy?