Bohužel se v takové situaci ocítám dost často s manželem. Běžně urážlivá nejsem, ani když mě někdo přímo kritizuje. Ale on dělá to, že když má něco udělat nebo něco dělá, třeba seká dřevo, trávník, vyřizuje platbu na internetu, natírá plot apod., tak před prací nebo během přestávek chodí a říká "Proč já?! Proč zrovna já se musím tak dřít?!"

Objektivně rozhodně nejde o nic, co si představíte pod pojmem "dřina". Není to žádná děsně namáhavá a vyčerpávající práce a vše dělá v takové intenzitě, jak to vyhovuje jemu, nikdo ho nehodí. Je to jako když já vytírám nebo peru.

A mně tyhle jeho ulevující si poznámky uráží, protože mi to vždycky vyznívá tak, že on je jediný, kdo se dře, zatímco ti okolo něj ne. A jediný, kdo je v těch chvílích okolo, jsem já (a zpravidla taky něco dělám).

Snažila jsem se mu vysvětlit, proč mi to vadí, ale on tvrdí, že tak, jak to vyznívá mně, to nemyslí, že si to říká jen pro sebe a že jsem vztahovačná.

Tak si představte situaci: já vařím a k tomu řeším s dítětem domácí úkol. To jsou věci, které nepočkají a musejí být hotové ten den. On venku seká sekačkou trávu. Jestli to udělá ten den, nebo zítra nebo pozítří je fuk, ale je pravda, že vždycky k tomu nejsou vhodné podmínky.Udělá si přestávku v práci, vytáhne z ledničky pivo, nalejvá si a k tomu nahlas říká "Proč já se musím tak dřít? Proč zrovna já se musím tak dřít?!" Dopije pivo a jde pokračovat v práci.

Měli/y byste z toho stejný pocit jako já, bylo by vám to také nepříjemné i když věříte, že tak, jak to cítíte to on nemyslí?