Mirku,

já myslím, že jako osoba A mohu mít i špatný úmysl (trefit se do osoby B, protože schválně řeknu něco, o čem vím, že ji pravděpodobně bude mrzet).

Ale bylo by zajímavé, kdyby bylo možné se lidem podívat do hlav, kolik osob A je opravdu vedeno takto špatným úmyslem (tj. VÍM, že tyhle řeči B vaděj, a SCHVÁLNĚ mu to řeknu, protože chci, aby ho to mrzelo).

A zda je třeba omluvitelné, když osoba A uvažuje stylem "B si svým jednáním škodí, já jako jeho blízký jsem povinen mu to říct, i když mu to nebude zrona příjemné"? Tj. A VÍ, že se B dotkne, ale považuje to ne za cíl, ale za přijatelný vedlejší účinek toho, že mu "řekne pravdu".

Na tyhle případy by člověk měl být asi opatrný a dobře zvažovat míru prospěšnosti toho, co řekne, v poměru s potenciálem toho druhého zranit (příklad- kamarádka má vážnou známost a já ho potkám ve městě, jak se vášnivě líbá s jinou, versus tatáž situace, ale kamarádka s ním má už 2 děti)