Mariano, psycholožka a terapeutka nezávisle na sobě mi řekly, že čím dřív se s nápravou začne, tím spíš se to podaří. Nechat ho do pěti, aby si dělal co chtěl nebo co preferuje, je do budoucnosti prostě špatně. On si třeba v létě vymyslel, že bude jezdit metrem pouze určitou trasu. Odmítal vystoupit kdekoli jinde, hystericky se válel po zemi, ječel. Nepodlehla jsem a dnes většinou vystoupí tam, kde chci já. A tak je to se vším, já si musím hlídat, aby v rámci běžného života fungoval, nemůžu mu povolit, aby bylo podle něj, protože pak budu od rána do večera stát na konečný metra a čumět do díry a když bude mít pán jo dobrej den, tak se budu vozit z konečný na konečnou. Nebo ho můžu doma nechat hrát na tabletu a koukat na pohádky. A nebudu vědět, že mám doma dítě, ale to já nechci. Proto to řeším, cíl je normální vzdělávání na ZŠ o to mi jde. Vím, že je to daleko.