Mandaro, protože ne vždycky ti tvoje představy vyjdou a někdy tě i bezvadné plánování vypeče.

Měla jsem pocit u prvního, že se blázním, že mi přeskočilo. Přitom jsem vždycky chtěla být doma s dítětem a nakonec jsem byla otrávená, unavená, plačtivá, nezvládala pomalu ani vytřít... Prostě mě to totálně vycuclo, což člověk dopředu jaksi netuší. Nakonec to rozetnul po roce a půl můj tehdejší šéf, který mi zavolal a nabídl půldne v týdnu práci s tím, že to nutně potřebuje. Zpětně mu děkuji, že mi zachránil zdravý rozum.

Já jsem totiž vůbec netušila, kde je problém. Byla jsem tak semletá tím, že jsem byla pořád s děckem, že jsem ani netušila, jak moc jsem v háji.
A nebylo to tím, že bych nikam nechodila. To ne, aktivit bylo hodně, ale všechno s dítětem. Víc než rok jsem nebyla bez něj a rodina to ještě podporovala ("nedávej ho od sebe, proč bys to dělala, teď tě potřebuje nejvíc...)

Teď vím, že bez práce bych to nedala, že nemůžu být jenom s dětma. Teda ne dlouhodobě.