Liško, nevím, jestli jsi byla mezi mateřskými v práci, to pak hodně napoví. V době, kdy jsem já byla na md jsem měla stejné pocity. Samota, stereotyp. Chyběli mi lidi, práce a tak dál. A to jsem spíš samotářský typ. Tehdy jsem si nevážila toho pohodlí co jsem měla. Ano, to pohodlí myslím naprosto vážně. Protože ve chvíli, kdy syn nastoupil do školy a já jsem začala pracovat na plný úvazek, to začal teprve kolotoč. Práce, po práci domu, honem nachystat nějaké jídlo, průběžně nutit kluka do učení...
A s postupujícím věkem je to čím dál náročnější. Svému velkému koníčku se věnuje čím dál víc, takže to znamená po práci 3x týdně odvoz na tréniky, do toho je už v šesté třídě, ale stále není ochoten přijmout fakt, že se aspoň občas musí učit, takže ho musím honit do učení a dohlížet na něj, jinak na to hodí bobek. Co se domácnosti týče, v týdnu absolutně nemám šanci cokoli udělat.
Dneska když vzpomínám, jak jsem se měla na rd, musím téměř potlačit slzu. Ano, mimino a později batole bylo občas na zabití, ale jinak si musím přiznat, že nikdy předtím ani potom jsem neměla tolik času na sebe jako právě md.
Vstala jsem, když vstalo mimino, uklhonila nějaký oběd, pak dala mimino spát, uvařila si kafčo, něco přečetla, popř. v horším případě něco uklidila, odpoledne šla s malým ven. Později jsem začala studovat, protože mi samotné začalo vadit, že se příliš flákám a že vlastně nic moc neumím. Zlatý časy oproti tomu, jak se otáčím dneska!