na své děti jsem obecně hrdá, ale nechlubím se, stačí mi to pro vlastní pocit
a docela ráda jim i říkám, na co jsem u nich hrdá, myslím, že je fajn, když děti slyší od rodičů, čeho si na nich váží a co oceňují... možná je to tím, že můj táta vyznává zásadu, že pochvala způsobuje namyšlenost a jediná cesta k rozvoji je cesta kritiky, nikdy nás za nic nechválil a i když jsme dosáhly nějakého úspěchu, upozornil nás honem na něco jiného, co nám nejde... že se s námi chlubí za našimi zády, jsem zjistila až jako dospělá... a máma nás sice chválila ráda, ale moc to neuměla, ono ocenění ve stylu "vždyť víš, že mně se líbí všechno, co uděláš" moc nepovzbudí... takže jsem vůči svým dětem konkrétní a ráda jim říkám, že si cením jejich úspěchů, stejně jako jim říkám, že v něčem by mohly zabrat (kde vím, že na to mají) a že v něčem holt dobré nejsou (když vím, že prostě nebudou, i kdyby se rozkrájely)... a asi o to méně pak mám potřebu se chlubit, stačí mi, když to řeknu jim...