Moniko,

jenže některé věci (referáty apod.) je možné dělat až od určitého věku. Zpěv a "hraní rolí" je přirozené už od útlého věku a je škoda to nevyužít k tomu nácviku. Proč nenaučit dítě ukázat se v tom, co umí, dokud nezačne trpět tou trémou a pochybnostmi o sobě? K tomu je ideální ten školkový věk a ještě ten mladší školní.

Problém je, že některé děti mají třeba už z domova naučený strach, některé pošramocené sebevědomí, ale stejně jen málokterý z prvňáků nemá v sobě touhu ukázat, co umí, a většina klidně ukáže i zcela nedokonalý výkon, protože jim ještě chybí schopnost sebekritiky. A proto je v tomhle věku dobré učit je, jak to dělat správně.

Dramatická výchova není jen nácvik dividla, ale především nácvik sociálních dovedností. Je to způsob, jak se naučit poznat své emoce a naučit se s nimi pracovat. Básničky a písničky se využívají právě proto, že děti ta činnost baví (ano, jsou výjimky, co si básničky špatně pamatují, ale fakt to není většinové a běžné), takže při tom veřejném vystoupení se učí především to ostatní...sociální dovednosti...Není to o tom, že každý musí hrát divadlo, ale každý by měl vědět, jak se chovat, když někdo divadlo hraje. A můžeš to stokrát opakovat, ale stejně nejlepší způsob, jak to to dítě naučit, je nechat ho to vyzkoušet si a vidět to i z té druhé strany.

S tím souvisí i to hraní rolí. Aby člověk mohl něco zahrát, musí to něco poznat, vědět, jaké to je. Takže dramatizace je způsob, jak se něco o něčem naučit. Když hraju pekaře, musím vědět, co takový pekař dělá, co k tomu potřebuje, co říká...a předvést pekaře tak, aby ostatní poznali, že hraju pekaře, ukazuje, že jsem se to naučila. Pro malé děti obzvlášť je to mnohem lepší způsob, než se ty věci o pekaři učit zpaměti a pak je zpaměti odříkat. Celý ten proces má v obou případech tu složku zvládnutí vědomostí a složku ukázání, že ty vědomosti skutečně mám. A pro život je ptaktičtější umět to ukázat tím, co dělám, než tím, co říkám.
No a v neposlední řadě je za tím i to, že když si zahraju něčí roli, mnohem snáz si potom dokážu představit pocity člověka, který tu roli skutečně žije. Je to způsob, jak rozvíjet empatii a schopnost jednat s druhými.

Přednes s a práce s hlasem jsou také sociální dovednost. Je důležité umět správně mluvit a u mluvení dýchat. A jsou to věci, které neposoudíš a tedy ani neusměrníš jinak, než že ti je někdo předvede. Na tohle se dá uplatnit to, že třeba dítko přednáší v soukromí, jen učiteli, ale stejně, dokud není schopné téhož alespoň před malým kolektivem, není to ono, protože třeba právě na to dýchání může mít změna situace velký vliv. A pak i pečlivě a v soukromí dokonale propracovaný projev může vyznít jako fraška a dlouholetá práce na nějakém výzkumu může přijít vniveč, když to člověk neumí "prodat".

Hodně lidí má se sebeprezentací a veřejným vystupováním problém. A i proto často ta hrdost že to naše dítě zvládlo už v tak nízkém věku. Jenže tady je to spíš o tom, že většina by to v tom věku také klidně zvládla, protože v tom nízkém věku jsou k tomu lepší podmínky (chybí ta sebekritičnost). Jenže jsme neměli tu příležitost a pak už to bylo všechno těžší a těžší.

Já jsem tu už popisovala, jak jsem měla problém i jen předcičovat rozcvičku malým dětem, i když vlastně o nic nešlo, a jak jsem musela hodně makat na tom, abych si dokázala stoupnout před třídu, natož pak před rodiče nebo promluvit před kolegy. Ale určitě to nemám vrozené. Pamatuju si, že ve školce jsme nacvičovali na vystoupení a já moc chtěla být Večerníček, tedy někdo, kdo měl "hlavní roli". A Vochomůrku jsem taky hrála úplně v klidu. Veškeré problémy s komunikací a vystupováním začaly až později, a prohlubovaly se s klesajícím sebevědomím.