Já jsem na mrňouse pyšná furt. On je hrozně neochotnej zkoušet nový věci, takže jsem pyšná, kdykoli ho (či on sám se) přiměju něco novýho udělat... Přitom je to zlomek toho, co třeba jiný děti dělají běžně.

I blbý první sjetí tobogánu (u mě na klíně) jsem skoro obrečela. Přitom pro jiný děti je to aktivita k nadšení už o pár let dřív.

Podobně třeba jízda na kole a tak. (tj. ačkoli druhé děti ve třech letech jezdí s kolečkama a ve čtyřech bez koleček, své dítě jsem po dlouholetém zpracovávání přiměla poprvé šlápnout na kole s kolečkama v pěti a byla jsem děěěěsně hrdá. Ne proto, že by byl nějaký mimořádný talent, nebo že bych byla nekritická, ale prostě proto, že jen já vím, kolik úsilí je za tím "malým krůčkem pro lidstvo" schováno.)

Pak jsem pyšná na jeho znalosti v oblastech, které žere. Tam teda předčí naopak zas on všechny vrstevníky, byť to objektivně " k ničemu není".

Velký syn má objektivně slušné výsledky ve sportu, je na víceletém gymplu (byť učení je teda pro něj jako správného puberťáka v poslední linii), a je to hodnej a šikovnej kluk. Mám to s ním snazší, bo se vymezuje spíš proti svojí mamince, takže mě míjí i nějaké ty drzosti, škleby a odsekávání, takže se mi chce říct, že jsem na něj hrdá i za to, jak tu pubertu pěkně zvládá.