Nemám čas číst vedlejší diskuzi, ale někde někdo píše, že je dobré nechválit VŮBEC? Nikdy a nikoho? Nebo jen děti? Proč?

Co je to za blbost?

Ano, někdo třeba neumí chválu přijímat, ale lidi neumí přijímat ani kritiku - budeme tedy ty frustráty z kritiky jen chválit?

Chvála je zpětná vazba a základ motivace, bez ohledu na věk a je důležitá.
Je ovšem třeba vědět, že se musí umět i předávat.
Někdy stačí mrknout, udělat uznalý obličej, zvednout palec, hvízdnout, zatleskat..., v dobrých vztazích to funguje téměř telepaticky, ale pořád je to chvála či uznání. Netřeba okolo toho žvanit půl hodiny - to uvede do rozpaků i batole

Tam, kde neexistuje žádná zpětná vazba v podobě chvály a existuje jen kritika nebo nic, jsou vazby buď už narušené nebo úplně v háji.
Znám poměrně dost lidí, kteří se celý život vědomě či podvědomě podbízí rodičům nebo alespoň jednomu z nich, protože od dětství se od nich dočkali jen kritiky nebo lhostejnosti a celý život čekají, někteří dost zoufale, alespoň na to uznalé pokývání hlavou.
To, že si dotyčných váží partner a oni jich, mají se rádi s dětmi, všechno klape, hodně toho dokázali...je sice fajn, ale pokud to jen jeden z rodičů ignoruje, nebo jen kritizuje, když dotyční v životě zakopnou, je z toho celoživotní frustrace, která se může (ale nemusí) odrazit ve vlastních vztazích.

Jako vždy tu platí přiměřenost - chvála a kritika dle letory "dárce i příjemce" je k životu potřebná - a kupodivu na tu chválu dost často zapomínáme, když je všechno ok a komentujeme situace, až když je co kritizovat...