jejda, tj u nás stejné: muž vždy nechtěl řešit, následně kritika mého řešení, ke kterému mě dotlačil (chtěla jsem vždy konzultovat)

A závěr taky stejný jak u Vás?: on si vyhlédl ženu a vztah posunul do roviny "jsi strašná, budu bydlet doma, aby děti nic nepoznaly, ale protože jsi tak nemožná partnerka, budu hledat novou"- až zpětně jsem zjištovala, že ji měl dávno vyhlídlou. Takže vlastně já jsem opravdu byla tak nemožná, že jsem nechtěla bydlet s někým, kdo má paralelně jiného partnera a trvala jsem na tom, že doma bydlet nemá.
Dnes jsem asi pasivně agresivní já, protože odmítám zvedat telefon a trvám jen na psaní sms (protože každý telefon skoro končí vzájemnou hádkou, ze které vycházím já jako iniciátor toho, že si muž učinil život o hodně komplikovanějším:slečna nemá děti, má skoro čtyřicet, asi tlačí, neše děti jsou malé a budem na muži závislí dlouho....ale můžu za to pouze a jenom já a já, protože jsm strašná a donutila jsem ho svým strašným chováním po patnácti letech hledat milenku. Jo a když se ptám, proč se mnou byl 15 let, proč jsme měli druhé dítě, (odešel, když měla malá dva)....tak to, že se mnou tak dlouho vydržel je čirý projev jeho krásné povahy. Jeho vytrvalosti. Prostě zcela všechna pozitiva jsou jeho, absolutně, ale absolutně všechna negativa moje.