Třeba moje dcera by nic po klukovi nenosila. Nebo cokoli neodpovídá jejímu vkusu - se prostě zabejčí a začne řvát a raději nikam nejde (jsou jí 4 a má to tak od roku a půl). Dokonce "býti klukem" považuje za jakousi pohanu (a lituje tátu), občas to použije jako nadávku starší sestře, když se cítí frustrovaná. Na sobě chce mít jen věci růžové, pár měsíců tedy toleruje i jiné odstíny, ale musí být jasně holčičí - třeba krajka, volán, atd. Když jdeme koupit boty, tak hledá růžové, nejraději by i v zimě chodila v balerínách....
Nejstarší dcera pojmenovala svou panenku - miminko (taky asi ve 3 letech) Růžovec - jako výraz toho NEJVÍC NEJ (nedala bez ní ani krok, spala s ním).
Netuším, kde se to v těch holkách vzalo, já jako malá růžovou ani neuznávala jako barvu hodnou povšimnutí, měla jsem ráda zelenou a žlutou. Asi opravdu možná ta masírka TV reklam na holčičí hračky? Ale vím, že jiné holky to tak nebere, nechápu, proč zrovna ty moje jo.