Chodím sem poslední dobou zas jako ke zpovědi, ale jaksi zatím není nikdo jiný, s kým by se to dalo probrat nebo se trochu názorově obohatit.
Strašně žárlím na mého muže a ano, vím že je to děsně fuj a zavrženíhodná vlastnost, ale nějak tomu bohužel neumím rozumem poručit. Je jedno jestli jde o bývalé partnerky, známé, kamarádky ještě za "starých časů" nebo kohokoli jiného... Prostě všude vidím potenciální konkureci a ohrožení našeho vztahu. Někdy je to lepší a neprožívám to tolik, i když paranoidní jsem pořád, jindy mě to sejme (byť čistě iracionálně) a psychicky mi to dává strašně zabrat. Můj muž mi sice žádný důvod k žárlivosti (zatím) nedává, ale přesto se toho nemůžu zbavit. Jako bych měla nedůvěru ne v něj, ale v sebe - vážně mu za to stojím? Zrovna já? Copak nemůže potkat nějakou lepší?
Dala jsem si předsevzetí, že tenhle rok začnu s čistou myslí, optimismem a pozitivním přístupem, ale zatím se to nějak nedaří. A mě samotnou už taky vysiluje věčně se plácat v negacích a obavách, které nemají konce. A které možná ani nemají opodstatnění, ale kdo ví...
Jste žárlivé? Nebo vám bylo lhostejné s kým se váš muž přátelí, stýká, pracuje nebo komunikuje ve virtuálním světě?
Já jsem holt asi špatná, ale lhostejná vůči tomu být neumím. Nijak ho nekontroluju, neuháním, nedělám žádnou trapnou stíhačku, ale uvnitř mě to dusí a žere neskutečně.