Je tu některá z vás, kdo byl v opačné situaci? Já 5 let ano a jsem dodnes vděčná svému muži, že na tu dobu "couvl" ze své kariéry a dělal nám full servis - a to už jsme neměli malé děti. On tedy odešel jen na půl úvazek, ale nebral žádnou práci navíc, ve volném čase začal dělat nový sport, obnovil starý koníček, ve finále fakt měl "rodinnou dovolenou" . A toleroval mi, že jsem se po příchodu domů tak akorát svalila v obýváku na gauč, že plánoval věci typu doktorů či nakupoval jídlo a s dětmi oblečení, já zas držela pusu, když jsem si uvědomila, že dělám 16 hodin denně a on je opálený z výletů se psy. Pro mne je důležité, že děti rostou strašně rychle a vůbec i čas v životě běží jako splašený. Autorka příspěvku nepíše, jak náročná (nejen časově) práce jejího partnera je. Je jasné, že pokud ona není jen "puťka domácí", nemá v úmyslu rezignovat na jakoukoli pracovní kariéru. Ale není řešením třeba to, že si ona zajistí pomoc ve formě hospodyně, atd. a dobu, dokud ji děti více potřebují se třeba pustí do nějakého dalšího vzdělávání a prostě co já vím pět let nechala partnera lovit mamuta a na svá bedra vzít starost o domácí krb (tím vůbec neříkám, že by měla všechno dělat osobně). S tím, že bych trvala na vlastním finančním zajištěním samozřejmě zcela souhlasím.