Zetko,

rozumím tomu správně, že pokládáš situaci, kdy se dítě odstřihne od rodiče, kterej mu třeba ubližuje nebo je bytostnej sobec, nebo se vůči němu "jen" chová lhostejně za chybu v tom dítěti nebo že to dítě je zlé?

Mně se moc líběj pevný rodinný vztahy i se sama snažím takový tvořit, ale plně rozumím Alraune a nevidím na tom špatnýho vůbec nic.

Občas se holt ten krásnej vztah nemusí zadařit, a k čemu se pak šponovat a přemáhat? Pomoct by člověk vlastní krvi asi měl, ale lásku a to, aby s námi ty děti CHTĚLY být, i když nemusej, to se vynutit nedá. Je špatnej ten, kdo není ochoten předstírat vztah, který necítí?