Potřeba? Neznám lidi a situace (vyjma malinkatého miminka a hormonálně obluzené rodičky), kdy by měli spříznění lidé stejnou potřebu vzájemnosti.
A jelikož jsem rodič starých dětí, tak dobře vím, že moje potřeby ustupují jejich potřebám (se vídat a vzájemně kooperovat), ale nefrfňám, nevotravuji, zabavím se.(a vídám je tak v průměru 1x za 14 dní, někdy u mě i pobývají)
Zároveň dost často vyhovuji potřebám svých rodičů setkávat se, protože vím, že jsou starší a že by se sami necpali. Ale, že zároveň díky jejich fyzickým možnostem a realitě stáří, se mnou zaobírají víc než já jimi. Tak se prostě hecnu a jedu tam.
A v neposlední řadě, i to, co zdánlivě otravuje nebo nedává smysl, jednou neodvratitelně nebude. A pak je pozdě.

Je to vnitřní povinnost (k sobě především)