"Leff,
no, trvale... nějak si neumím představit tu definitivnost, jako že mi partner nebo já jemu oznámí, že odteďka už jen celibát, nebo jak by to vlastně mělo vypadat?"

Kudlo, třeba tím, že na tebe partner vybalí, že ho sex vlastně nikdy moc nebavil nebo mu nebyl příjemný, nebo jen chtěl děti, nebo se partner dá na nějakou víru, začne vyznávat nějaké učení (a k tomu mu párový sex nesedí), nebo ti prostě oznámí, že zjistil, že bývá tak unavený, že je pro něj příjemnější a rychlejší si to u porna udělat sám... důvody si představit dokážu. A taky to, že ta žena se nesesype, nerozpláče, ani partnera nevezme pánví, ale zařídí se po svém.

"A napadá mě ještě jedna věc, která tu dosud nepadla, ač je dost nasnadě - pokud partnerka odmítá nějakou partnerovu praktiku (nebo obráceně, to už je fuk), tak co když je to tím, že ten odmítanej to prostě neumí/dělá to blbě, takže to tomu odmítajícímu nic neříká? Tj. problém není v tom, že ten odmítající nechce vyhovět, ale v tom, že ten odmítanej je prostě matlák a nešika a nedokáže toho odmítajícího uspokojit? "

I tohle se může stát. Pak je otázka, proč tohle ti dva nepodchytili v začátku vztahu, že si v posteli nevyhovují, a proč nezvážili rozchod, pokud je pro ně sex důležitou složkou vztahu. Ale zase: Mohlo to být na začátku díky nadšení lepší, nemuseli to skrz růžové brýle tolik vnímat, mohli si víc vážit ostatních (skutečných nebo domnělých) vlastností toho druhého a tohle neřešit, jeden z páru mohl mít vlivem léků/nemoci snížené libido a sexuální soulad v té době stál na druhé koleji (o to horší pak je třeba po dobrání antidepresiv za pár let zjistit, že nejsem téměř frigidní, ale naopak téměř nymfomanka - "a teď babo raď, co dělat, když sex je pro mě důležitější, než jsem si před lety myslela") atd.