Anett, ale pokud se ty dnešní strachy všechny sečtou do jednoho pytlíku?
Náš jeden konkrétní strach a jejich strachy jako celek? Co když se bojí úplně stejně a možná víc, než my?
Tak si s těmi dětmi, ti, kdo učí, povídejte...a pokud nějaké strachy najdete, rozpusťte je...učitel má v rukou obrovskou moc - jako měli ti naši učitelé, co nás děsili...

Víš co, už jsme dospělí, selektujeme, lecčíms jsme prošli, ale kdoví, jak na tuto dobu budou naše děti vzpomínat za těch 30 let.
To vlastně ze svého pohledu teď posoudit ani nemůžeš.
Nemůžeme říct, co je horší.
Když jsem se narodila, tak 30 let předtím se chystalo k druhé světové, bylo to reálné...a nakonec se to stalo...naši rodiče, u mě teda prarodiče, to prožili. Obojí prarodiče vlastně obě světové války...a přenesli určitě nějakým by´t skrytým způsobem ten strach na nás...
A teď? jak to mají naše děti?

Já bych jejich strachy taky nebagatelizovala...možná nemají jeden velký konkrétnéí, ale žijou zase v jiném presu...v chaosu, spěchu...a nejistotě z jiných věcí.