Zrovna taky řeším.

Nechce se mi do Chorvatska, i když asi tam zase skončíme. Ráda bych do Itálie + připojit nějakou turistiku po umění. Jenže děti vyžadují zviřátka a já mám dojem, že Itálie moc šnorchovacím terénem neoplývá (nejezdíme se válet, ale zatímco já se ukryju ve stínu a pod mocnou vrstvou UV filtru s knihou, mládežnice nasadí šnorchly a vydají se pronásledovat mořskou faunu).

Ostatně i v Chorvatsku se dají najít památky, mám slabost pro Trogir. Jsou tam i sem tam kláštery, hromady kamení z různých dob a dá se tam půjčit loď (pro pobavení domorodců). Taky jsme tam viděli bezva hasicí letadlo, které nabírá vodu přímo v letu. Prostě není to špatné, ale něco tomu chybí.

Itálie má v dojezdové vzdálenosti buď megapláže nebo mizerné malé pláže, vše však přebagrováno a zušlechtěno. Možná víc na jihu by to šlo, ale to už není pro náš dojezd. Leda tak dolet. Nebo na ostrovech, ale zase zbývá buď dolet nebo šíleně drahé trajekty (ještě dražší než v Řecku). Zase jsou tam ale ty památky a levné špagety frutti di mare, hýml...

Řecko má šnorchlovací moře, ale daleko a nebo draho (a já zas prošvihla letenky v době, kdy byly jakž takž snesitelné ceny).

Německo je nádhera, zejména Rujana (už to tu někdo popisoval), jen se mnou nikdo nechce jet do větru a ke studenému moři. Polsko totéž. Je to tam fakt děsně krásný. A některé děti by se teoreticky daly namotivovat knížkou Emil a 3 dvojčata (E. Kastner).

Do Španělska se mi nechce, je to moc daleko. Francie skoro totéž, možná, až budou mládežnice větší.

Čímž jsou dojezdová moře až na výjimky vyčerpána...