Přidat odpověď
Ze Tří mušketýrů jsem jakž takž přečet první díl, protože jsem viděl nějaký filmový zpracování - možná dokonce parodii Tři mušketýři a tři sluhové - a zbláznil se do mušketýrů, šel jsem v mušketýrským i na karneval a díky tomu, jak jsem se vžil do role, vyhrál i nějakou cenu za masku. Kniha ovšem chvílema moc neodsejpala, zezačátku se ještě podstatným impulsem stalo objevný zjištění, že d´Artagnan je Dartaňan (no, byl jsem myslím ve druhý třídě), ale pak jsem občas přeskakoval, závěr si dokonce přečet s předstihem. Mělo to spoustu výbornejch ilustrací, tuším Doré? a z dalších dílů jsem už prakticky vyzobával jen popis k zajímavejm obrázkům.
Monte Crista jsem přečet někdy koncem základky a s chutí, celýho, ale už bych to asi neopakoval. Z toho, co tu ještě padlo, jsme doma měli původního Robinsona, s krásnejma ilustracema snad na každý stránce (někde i se dvěma na stránku - a s popiskem, to miluju), řadou celostránkovejch barevnejch ilustrací, samozřejmě vázanejch hlavně k napínavejm situacím. Líbil se mi moc, první i druhej díl, druhej možná ještě víc (to je víceméně plavba kolem světa), pro mě žůžo dobrodrůžo a navíc jsme ve škole četli o češtině nahlas na střídačku Plevova Robinsona, když došla řada na mě, akorát jsem zahlásil, že mám jinýho Robinsona a zůstal ztracenej ve svejch jižních mořích. Plevova Robinsona jsem ochutnal, ale rychle začal přeskakovat a odložil, celý mi to přišlo bez napětí, předvídatelný.
Z dobrodružnejch klasiků mě bavily mayovky z Blízkýho východu, ty indiánský většinou moc ne. Londona miluju doteď. Z vážnějších jsem doslova žral Dostojevskýho, ten mi sednul a stal se jedním z autorů, od kterejch jsem se snažil přečíst všechno. První takovej byl Feuchtwanger. Bídníci (Ubožáci) se mi líbili, ale jinak Hugo a další Francouzi spíš prošli kolem mě jako položky z čítanky. Z českejch celkem dost z Čapka, něco ale ne, z mladších většina Škvoreckýho, komplet Hostovskej...
Hodně čtu "barevný vobálky", jak to pohrdlivě označuje brácha, co je sám vysazenej na ty Francouze: sci-fi a fantasy. Tam z klasiků namátkou třeba Azimut, en bloc, hlavně povídky, ty můžu průběžně dokola, třeba Základnu (=Nadace) bych asi už znova nečet, z fantasy klasiků samozřejmě Tolkien, ale celkově mám v barevnejch vobálkách dost širokej záběr.
Předchozí