29, 32, 35. Kdyby záleželo na chtění, biologických hodinách nebo vybudovaném zázemí, neměla bych děti nikdy. Šla jsem do toho "rozumem", resp. s obavami, že po třicítce by to už nemuselo třeba jít. Zpětně si říkám, že věk byl v pohodě, dřív by to v mém případě nebylo rozumné (dostudovala jsem, našla si práci a snažila se vydělávat a moci tak dosáhnout na hypotéku), ale že jsem měla možná zůstat jen u jednoho dítěte, protože často bývám večer unavenější než jen na těch svých čtyřicet (zpruzelá s pocitem "nicnemácenucítímsejakkřečekvklecijánechciii")a sny, které jsem měla, už se můžou splnit jen zázrakem. Ale to už je zase jiná kapitola.