.libiku,

a to já bych jim rozhodně mateřství do 30 nerozmlouvala. Já svoje babičky nepoznala (teda jednu jo, jako starou a víceméně nemohoucí). Moje dcery moji maminku také nepoznaly (ale jo, jen si to nepamatují, byly moc malé). Nemám genetické předpoklady dožít se 70 let. Ony také ne. Starat se o nemocné rodiče v době, kdy se současně starám o své malé děti, je náročné, nejde dobře dělat ani jedno. Počkat s dětmi, až rodiče umřou, abych se jim mohla věnovat, není ideální cesta, protože co kdyby se některému z rodičů nechtělo umřít podle plánu. Mít děti odrostlejší, abych se v době, kdy mě rodiče budou potřebovat, o ně mohla postatrat, m přijde daleko schůdnější.
Mojí mamince bylo 35 let, tátovi 41 let, když jsem se narodila. Žádný věk z pohledu dnešní doby. Oba zemřeli během roku a půl v době, kdy jsem měla 3 batolata a jednoho kojence (na hranici mojí třicítky). A vyrůstala jsem v atmosféře, že vůbec není jisté, že se dožijí mé dospělosti (tedy nebylo jisté, že budu moci vůbec studovat, protože mě nebude mít kdo živit, natož nějaké další plány...i jsem se vzdávala mimo jiné proto, aby mě právně živil manžel a ne nemocná maminka, která se odmítala svou zákonnou povinnost neplnit a byla schopná kvůli mému studiu do té práce chodit až do úplného vyčerpání).

A je mi celkem fuk, že šedesátka se dneska nepovažuje za žádý věk, umírají mi padesátiletí kamarádi a v naší rodině pro to stáří prostě předpoklad není. Takže pokud naše děti nechtějí řešit pohřby rodičů s miminem na ruce, a pokud chtějí, aby jejich děti poznaly babičku a dědečka (chápu, že pro někoho to není důležité, ale mně moji nepoznaní prarodiče chybí, podle vyprávění starších sourozenců jsem o dost přišla), tak ať mají děti raději dřív než později. Pokud je tedy budou chtít. A zatím se tváří, že je chtít budou a to víc, než nějakou závratnou kariéru. Ale to vím, že se ještě může změnit.
Doporučení pro první dítě až po třicítce jim ale rozhodně nedám...když se mě tedy budou ptát .