Na to jsem sla, kdyz jsem se odhodlala jit poprve v zivote sama do kina. Nenasla jsem zivou dusi, ktera ny na to se mnou chtela jit a MUSELA jsem to videt.
Davali to v nejakym predrazenym artovym kine v Londyne spolecne s Andaluskym psem - za trojnasobek ceny listku na Titanic (hit roku, zrovna byla premiera).
Kriznik Potemkin byl cajicek, pohoda a moc se mi libil, ale skrz Andaluskeho psa jsem usoudila, ze kino je plne uchylu (kdo jinej by se taky chodil divat na rozriznuty oko) a bala jsem se pohnout, dokud nerozsvitili. Pak jsem zdrhala, abych se vmisila do davu predpokladanych ne-uchylu v mestskych ulicich.
Kdyby me tenkrat v tom kine nekdo oslovil, asi bych dostala okamzite infarkt