Nevím, jak se stalo, že je - zřejmě mně - přisouzeno, že mě uráží, že má někdo 50 hrubého a že mu ty prachy závidím a volám po tom, aby mu je stát vzal. To se tedy velice ohrazuji.

Je to naprosto překroucené. Mě dráždí výroky těch s padesáti, jako třeba:
- rozdíl mezi dvaceti a šestařiceti tisíci je v pár joguretch
- ušetřit se dá z každého platu (to mi velice nepříjemně připomnělo mizernou dobu, kdy koupě zmrzliny v kornoutu dětem škaredě nabouralo na korunu naplánovaný rozpočet)
- kdo tolik nemá, asi se málo snaží.

Svou profesi jsem si vybírala ve školním roce 1984/85; bylo mi 13. Jestli tady žili jasnozřivci, co věděli, že jednou bude všechno jinak, tak ne v naší rodině.

Musela jsem si teď vzpomenout na svého exmanžela, který měl jediné kritérium pro životní úspěch - kolik člověk vydělá. Díval se třeba skrz prsty na našeho kamaráda, evangelického kněze. Uznával, že je vzdělaný, inteligentní, že je to dobrý člověk, ale vydělával málo, tak nebyl dost dobrý.
Docela by mě zajímalo, jestli si na tento svůj postoj ex vzpomněl, když se na delší dobu ocitl bez práce a bez peněz. Já už jsem si ním v tu dobu nebyla.