Ať děláte, co děláte, některý žák to prostě nepobere a výsledky má tristní. Dyslexie, dysortografie, pomalé pracovní tempo. Podporujete podle doporučení PPP, podle vlastního nejlepšího vědomí a svědomí a prostě výsledek nula nula nic. Kdy přijde ten okamžik, kdy si řeknete "už jsem udělala dost, vzdávám to"? Přijde někdy? Vždycky je ještě něco, co by se dalo udělat. Ale dětí máte stovku, nemůžete všechnu energii vyčerpat na toho jednoho. Vydržíte se jednomu žákovi věnovat tak dlouho, dokud to nepochopí?
Když jsem učila přírodopis, mohlo být vcelku jedno, že někdo nezvládl hmyz, v savcích mohl excelovat. U jazyka (a předpokládám i matematiky) prostě jedna věc navazuje na druhou a když to s jednou věcí vzdám, tak se pak už nebude chytat dál.... Opravdu není možné každého naučit osobní zájmena a sloveso být a mít? Čím víc se snažím, tím neschopnější si připadám a mám sto chutí to tady vzdát, aby mi pak nechyběla energie pro ty, kde se moje snaha účinkem nemíjí...