Když vezmu podle sebe - protože jazyky mi nikdy nešly, a dnes mám plynné dva cizí - tak byl neskutečný problém v sebevědomí. Když jsem začínala angličtinu ve škole byla jsem šikanovaná, kdykoli jsem cokoli řekla tak na to třída reagovala pitvořením. Bylo to tedy už od začátku - Slovenka v české škole jako ideální cíl pro jazykové nedostatky, ještě spojené s vysokými požadavky rodičů. A prostě jsem se blokla, neuměla použít cizí jazyk ve chvíli, kdy jsem věděla, že mi ten druhý rozumí česky.
No a stačil jeden učitel na vysoké, který dokázal postrčit, a nevím jak jsem udělala jazykovou zkoušku a dostala se sem. A stejně nebyla schopná mluvit - rozuměla, četla, s chybami v pohodě psala, ale nemluvila. Spadlo to po dvou měsících s první sportovní soutěží našeho týmu, kde jsem zjistila, že mě za to fakt nikdo shazovat nebude, protože ti lidi milují už jen proto že jsem. A dokonce mi včera kamarádka řekla že mluvím plynule (i když vím že stále s chybami).
Nemůže být u žáčka problém taky v hlavě spíš než v paměti? Že se bojí že udělá chybu a tak radši neříká nic?