Ale jo v určitým slova smyslu máš pravdu, člověk by měl mít určité ohled na těžkou situaci pacientů, ale každý člověk je jiný, každý je jedinečný a každý vyžaduje něco jiného. Někomu pomáhá o tom mluvit, někdo zase nedokáže či nechce mluvit o takových intimních věcech s cizími lidmi. Někoho potěší, když mu ostatní se strastiplným výrazem vyjadřují lítost, někomu můžou být projevy lítosti nepříjemné. Jsou ženy, které potrat absolvují aniž by hnuli brvou a jiné jsou schopné mít z toho několik let deprese. A i tady platí, že trauma nemusí být přímoúměrné tomu, co žena dává najevo.

A sestry a doktoři nemají křišťálovou kouli, aby dokázali přesně odhadnout, co kdo právě potřebuje, kor když jim "pod rukama" projde denně několik lidí. Na to jsou jiní odborníci.
Já za správné považuji zdvořilé jednání, nicméně určitý odstup. Já jsem třeba zrovna typ, který nechce být litován a kdyby mi vyjadřoval personál hlubokou lítost, příjemné by mi to nebylo a byla by to tak akorát sůl do rány. O tom, kdo mi bude poskytovat podporu si s dovolením rozhodnu sama a na lítost anonymního personálu fakt zvědavá nejsem.

A teď mi řekni, jak to ty lidi mají poznat, kdo je jaký typ a co kdo potřebuje? na to tam podle mě nejsou. Jsou tam od toho, aby vyřešili zdravotní problém. A to já od nich očekávám.