Díky za názory, jsou zajímavé.
Právně to vím, adoptované má ze zákona dědit jako vlastní (pokud není závěť), ale když chce někdo stranit vlastnímu dítěti, tak to udělá, jak tu někdo psal, před smrtí daruje vlastnímu a adoptované tím prakticky vydědí.
Pěstounské nárok nemá, umím si nějak představit, že přijde v 15 a po dospělosti postupně s nějakou menší podporou odejde a osamostatní se a na dědictví pomýšlet nebude a nebude ho to mrzet, ale neumím si představit, že je dítě v pěstounské péči od mala a pak toto. To dítě v pěstounské péči vlastně celou dobu vnímá, že ono je "jen" v pěstounské péči, že to pak nevnímá úkorně a je to v pořádku, nebo jak ? Samozřejmě chápu proč i ze zákona nárok nemá, to je určitě dobře, ale morálně to cítím spíše opačně. Na druhou stranu, možná, že to dítě od začátku vnímá, já patřím ještě jinam, do jiné rodiny, práva jako dědění mám tam... ale stejně si myslím, že to musí to nevlastní dítě i bolet, že nedostane nic (zvláště tedy, pokud jsou rozdíly v majetku velké), ono také když má každý dostat trochu, tak to se člověk přes to snadno přenese, příp. se domluví, že to dostane jeden z nich např. ten kdo se postará ve stáří více o rodiče apod. a není to tak náročné. Ale pokud by vlastní mělo dostat majetek, který ho zabezpečí nad poměry a nevlastní nic..

Já osobně bych měla tendenci podělovat všechny děti stejným dílem (vyjma asi případu, když přijde dítě do pěstounské péče v 15 v 18 odejde ke své i naší úlevě), ale je fakt, že dítě v pěstounské péči se pak zase nemusí podělit o své dědictví a vlastní to mohou vnímat úkorně. Je to těžké.

Zajímalo by mne, jak to ve své rodině cítí Maceška, jestli tu je a podělila by se o názor. Kdyžtak předem díky.