Přidat odpověď
Souhlasím, bylo to to nejhorší, co jsem do té doby zažila.
ROdila jsem v neděli, normální porod, propustit jsem se nechala v pátek (ubrečela jsem to a tvrdila jsem, že mě dřív nemá kdo vyzvednout, že muž je pryč a přijede až v pátek...).
A to na rozdíl od tebe jsem to do porodnice měla 90 km po dálnici. Jejich prohlášení: "odstříkávejte mlíko a třeba jednou za 2-3 dny přijeďte se na dítě podívat" jsem myslela, že říkají "tady máte revolver a zastřelte se".
Empatie naprostá nula.
U "nás" ani nebyly židličky u inkubátoru, muselo se tam stát, resp. hodnější sestry něco přistrčily... Ale nebyla tam místnost na odstříkávání mlíka (mluvím o dětské JIP), takže jsem - doma odstříkala, sedla do auta, za hodinu byla v Brně, 2 hodiny stála u inkubošu, odešla někam odstříkat mlíko, jela domů... Nevyspaná, vystresovaná, řvoucí z hormonů i od strachu. U inkubošu jsem usínala, bo to bylo jediný místo, kde jsem se cítila v klidu. Fakt jsem jezdila po dálnici a brečela u toho jak ratlík. Ale byl to naštěstí jen týden, pak jsem se nastěhovala do Brna 10 min pěšky od porodnice a pak mě přijali asi za měsíc do porodnice na pokoj matek, a to už bylo v pohodě.
Na JIP bylo mládě přesně 14 dnů a poprvé jsem ho směla pochovat až po 10ti dnech...
Hele, přežiješ, všechny jsme to přežily. Dokud nebude pro každou matku lůžko, tak to tak bude furt dokola. Ségra měla nedonošeně v Hradci Králové a byla tam ubytovaná na pokoji matek od prvního dne, co ji propustili z šestinedělí... Dojíždění za dítětem tudíž nezažila, takže někde to asi jde...
Předchozí