Malino, řešili jsme to doma s jednou dcerou, nakonec jsme přišli i na důvod...i když to vypadalo, že konkrétní důvod nebyl. Byl.
Trochu mám zábrany o tom psát tady veřejně...

Ale opravdu jsme to zvládli...trvalo to celkem snad rok, možná víc, dlouho to dělala tajně a skrytě, ale sílilo to...snažila jsem se přijít i na mechanismus toho, co se děje, co je spouštěč, jak to probíhá, ona se se mnou i potom normálně otevřeně bavila. Bála se sama sebe, těch stavů, kdy to přišlo a já se bála o ni. Chodila jsem ji kontrolovat, bála jsem se, aby si opravdu neublížila.
Ten základ jsme vyřešily my dvě spolu, díky PB za to, že mi ona dovolila a otevřela se, jinak jí nepomohlo fakt nic, zbytek "dorazila" s psycholožkou, se kterou si sedla, docházela tam ráda, řešila s ní to, co s námi rodiči nechtěla...a já bych vlastně ani ty věci taky slyšet nechtěla, to byly takové její intimní, její pohled na nás a tak...chodila asi rok co měsíc...ke konci spíš jen tak si povídat...
Medikaci se vyhnula, psychiatrii taky...dětská dr. o tom věděla.

Pocity viny - taky jsem měla...pocit selhání, bezmoci, strach atd...
Napsala bych víc, sem se mi nechce, nějaký obvyklý "kartáč" ani nepotřebuju.

Píšu to proto, abych vám dala naději, že to lze zvládnout...psycholog nám říkal, že to často "provozují" holky v pubertě i jako důsledek nábuchu hormonů a nezvládnutí té veliké energie v nich...a takhle že si řeší ty své přetlaky v sobě...že ta psychická "bolest" je tak silná, že si odpomohou tou bolestí fyzickou...a opravdu takhle to popisovala i dcera.
Už cca 2 roky je v pořádku a i nedávno určité velké zklamání a těžší životní prožitek zvládla dobře...
Tak moc držím palce, abyste se taky dostali do správných rukou...a vše bylo co nejdřív v pořádku.