manžel pochází z rodiny otesánků. Co si pamatuju, u nich se pořád jen jedlo. Za velikým stolem,na něm jídla,že se stůl prohýbal. Ze začátku s e mi to líbilo, pak mi to začalo lézt na nervy. Taky pořád o jídle mluvili, mluví, něco rozebírají a to i při jídle, maso je takový, brambory zas takový dezert tohle a polívka zas tohle..Přejde mě vždycky chuť.
Moje děti tu žravost a neustálou chuť k jídlu ale zdědily, všechny. Nejstarší je celkově takovej golem velkje, mladší syn je naopak tyčka, ve 12 má 164 cm a 39 kilo přitom se cpe od rána do večera a neustále brečí hlady.
A tu malou kdybych nechala, tak může dlěat místo gymnastiky třeba sumo