Monty, máš pochopení pro jednu nenormálnost, a pro jinou ne.

Pro mě to zase je opačně:

Na některých wc se bojím zavírat i jako dospělá. Ano, není to normální, je to vada psychiky, nějaká mírná klaustrofobie, ale popravdě řečeno mě to v životě nijak neomezuje. Neřeším, neléčím se. Na taková WC nechodím, nebo se na nich aspoň nezavírám, když to jinak nejde.

Ale aby dospívající chlapec nedokázal sám vstávat do školy, to mi připadá nenormální omezujícím způsobem (pro něj i pro tebe). Jo, řekneš, že radši budeš budit, než poslouchat ráno hodinu budík co deset minut a zažívat jiné nepříjemnosti provázející několikaměsíční přerod z nesamostatného mladíka na samostatného (ve věci vstávání), ale obdobně se to dá říci i o tom WC.

Je snazší to dítěti nějak ulehčit, než ho a sebe půl roku dusit tréninkem. V obou případech.

Není důležité, která obava nebo neschopnost nám připadá opodstatněná, rozhodující je, že ta obava nebo neschopnost prostě JE pro toho, kdo ji prožívá. A je pro něj nepřekonatelná, případně za příliš velkou cenu.