Je to vždycky smutné. S dětmi tak nějak víc. Díky za podporu, i když mě vlastně nepatří, spíš těm pozůstalým... Vidím přes údolí na protější kopec na jejich dům. Jdu radši něco dělat, zkusím se zítra zeptat známé, jestli třeba neuvažují nějakou pomoc, že bych se přidala... ale je mi jasné, že je to stejně marnost. Před pár lety se tu taky ve vesnici nějaká paní oběsila, taky měla malé dítko. Tenkrát prý obec nějak vybírala peníze a pomáhalo se, ale nevím, to byli starousedlíci a slyšela jsem to jen tak mezi řečí, už je to dítě z tenkrát skoro dospělé.