Už to zaznělo, ale přidám se. Dát mu přímou otázku, každou zjistíš trochu něco jiného. Mami, jak často chceš vidět děti? Můžeme dát děti k tobě častěji, třeba dvakrát týdně? Děti by tě rády viděly, můžeme je přivézt? Potřebuji pohlídat, můžu přivézt děti? Pokud se bojíš, že častější hlídání maminku unaví a nechce ho, ale neumí říct ne, tak se jí po hlídání zeptej zase přímo, jak se měli, co dělali a pokud neprojeví únavu nebo něco negativního, tak asi žádnou necítí. Ptát se přímo, jestli ji to zmáhá, to nedoporučuju. Moje máma sama od sebe vždycky lamentovala, jak ji hlídání zmáhá a jak je zničená, co všechno děti páchaly. Přitom to ale nebylo proto, že nechtěla hlídat, ale chtěla slyšet, že je prostě báječná, že to měla těžké a já jsem šťastná, že hlídala. Normální děkuju nestačilo. Takže mě to postupně odradilo od dávání na hlídání a raději jsem to lepila, jak se dalo. I když jsem věděla, že to nemyslí zle, prostě jsem se cítila jako ten, kdo ji působí nějakou útrapu a nepříjemnost.