Anni,

já chápu, co se ti nelíbí a nelíbí se mi to taky, považuju to za promarněný čas a biflování beze smyslu.

Ale zase to, že když už dítě něco dělá, že si z toho i něco vezme, takže se tomu potom nemusí tolik věnovat, jako když mu to člověk jen předhodí, je prostě správně. Tady se dost tlačí na to, aby se tohle dělalo víc, ale tlačí se jen na učitele a vůbec se neřeší ten přístup druhé strany. Chybí tam ta odpovědnost, jak o ní psala Kaipa. U vás je vše na dítěti, tady na učitelích, zejména na ZŠ. Jak psala Kaipa, chtělo by to tak trochu z obojího.

Jinak to ústní zkoušení také není standard a třeba na prvním stupni se prakticky nedělá. A na druhém stupni je to spíš alternativa pro děti, kterým dělají testy problémy. Já jako dítě ústní zkoušení nesnášela a neznám moc dětí, které by ho upřednostňovaly před písemkou. Dětem často vyhovuje jednoznačnost hodnocení písemky, u tabule se do toho míchají pocity a dojmy o nadržování, zasednutí, více se povídá, takže často je lépe hodnocený ne ten, kdo víc ví, ale kdo lépe mluví, i když vlastně o ničem. To vyvolává pocit nespravedlnosti.

V ČR se příliš nevedou ani testy formou esejí, nejméně tabulkově ohodnotitelná věc je asi sloh, ale i na to jsou daná kritéria, jak hodnotit. Ale třeba otevřené otázky do testů se dávají minimálně a není to ani tak proto, že by bylo víc práce to opravovat, ale opět do toho vstupuje ten prvek pocitů nespravedlnosti...někdo napíše třemi slovy jasnou odpověď na otázku, někdo napíše deset vět, a v nich maximálně v jedné je něco k tématu, ale ten s více větami má dojem, že není fér, že má horší známku atd. Neustálé soutěžení, soupeření, hledání nespravedlností a chyb druhých, aniž dítě připustí, že by taky mohlo pro zlepšení něco udělat samo, to je zase dost typické pro české školství. A strašně špatně se tohle nastavení mění, protože je zakořeněné i v rodičích a ti to často vyžadují a taky hodně řeší, co je a co není spravedlivé....jenže je to spíš o záměně pojmů rovnost (první) a spravedlnost (druhý):