Když jsem se dověděla, že jsem těhotná, tak jsem byla hrozně šťastná. Četla jsem o těhotenství a porodu asi jako každá nastávající maminka.
Brzy mě přepadla panická hrůza z porodu. Vždyť i zubař mi dává injekci při obyčejné plombě.
Začala jsem chodit na jógu a pracovala jsem na své psychice. Do nekonečna jsem si opakovala, že babička porodila pět dětí, tak já je musím přivézt na svět taky. Nakonec jsem si řekla, že porod je daní za miminko a dál jsem to nedramatizovala. Když se kamarádky zeptaly, zda se bojím, automaticky jsem odpověděla, že ne. Prostě mi přišlo normální nepřipustit si jakoukoliv potenciální bolest. Na začátku těhotenství jsem byla rozhodnuta pro epidurál. Ke konci už byl pro mě "přirozený porod" samozřejmostí.
Když přišly porodní bolesti, zdály se mi stále snesitelné. Po téměř 10 hodinách jsem je snad ani nevnímala, jak jsem byla unavená. Už vše vypadalo zdárně, když nastaly u malého potíže. Přišel na svět císařem. Bolesti, které následovaly další 2 dny byly k zbláznění. I tak jsem vydržela bez léků. Ne že by mi je sestřičky nebo lékaři nenabídli, ale nechtěla jsem. Čípky zůstaly ležet na stole.
Chce to pracovat na psychice už od začátku těhotenství, navštívit porodnici i kurzy, které vede paní asistentka Šafaříková. Je moc fajn. Díky