Pomáhá mi, ale až teď po letech, dřív jsem po psychoterapii byla akorát na prášky, byla to trochu moje chyba, protože jsem vždycky dlouho kecala okolo a pak jsem to vybalila, až když na to nakonec nebyl čas, musela jsem se naučit, že musím ty problémy vyslovovat hned, ale je to taky o tom psychologovi, jestli se mu dokážeš otevřít a jestli ti fakt pomůže. Takovej velkej třesk pro mně znamenala skupinová terapie, tu jsem dělala v době, kdy jsem o spoustě věcí nechtěla mluvit, ale že o podobných tématech mluvilo okolí, tak jsem to řešit musela, to bylo hodně výživný. Dneska už mne opustil pocit, že se musím věnovat nějakým hlubokým silným tématům, to mám snad už všechno vyřešený a řeším opravdu přítomnost a budoucnost. Ale byl to běh na dlouhou trať.