"černohumorná láska a starost o partnerku a maminku"

Já si něco podobnýho myslím taky.

Protože když ti lidi říkaj tohle, tak to znamená, že jim na dotyčným v nějakým smyslu asi ještě záleží (cítili by k němu nějakou povinnost, kdyby se s ním něco stalo).

Kdyby jim nezáleželo, tak by to vůbec neřešili a na toho člověka se vykašlali, ať se třeba vykrmí na 150 kilo nebo upije.

Koukala jsem teď v televizi na Jste to, co jíte, byli tam 2 bráchové, jeden měl těch 150 kilo, na druhýho nestačila 200 kg váha. Začali s nima hubnout, ten hubenější spolupracoval, ale ten druhej úplně odpadl - zjistil, že má fyzičku na nule, rozplakal se, jak je to ponižující, ale na domluvená cvičení nechodil. Měl zdravě jíst, přítelkyně mu měla připravovat nějaké krabičky, ale protože to párkrát neudělala, tak fňukal, že přece NEMOHL to dodržovat, když mu to ona nepřipravila. Přitom mu řekli, že přímo ohrožuje svý zdraví, jeho otec měl asi v 65 mrtvici... stejně to s ním nehnulo, jen se nad sebou rozlítosťnoval.

ROzhodně nechci tvrdit, že je to Val případ, ale přemýšlím, co bych asi tak dělala v roli jeho matky (partnerka se s ním může rozejít a já jsem se této divila, že to ještě neudělala, ani ne tak pro tu tloušťku, ale pro ten fňukací a obviňovací přístup)
kdybych viděla, že se mi syn pomalu zabíjí a ač by mohl, nic s tím nedělá. Jistě by byl ideální nějakej podporující přístup, ale kdybych vyčerpala i to a furt nic, tak kdo ví, jestli bych se neuchýlila k nějakýmu tvrdšímu kalibru, abych ho k tomu nějak dokopala.

To říkám na ilustraci toho, co říkala Libik - že může klidně jít o výraz toho, že mně na tom člověku záleží, ale už jsem zoufalá a nevím, jak s ním hnout.