withep, připadá mi, že "Je přirozené chtít a snažit se zůstat na živu" nikoli pro to, co píšeš ty - tedy jaksi z duševních důvodů - ale je to opravdu a doslova "přirozené", tedy pud sebezáchovy.

Osobně (ač nejsem jogín atp., jen běžkyně dlouhých tratí, kde si člověk taky lecos "srovná") mám sice strach z umírání a bolesti (zvlášť poté, co jsem viděla bezmoc paliativní péče při umírání nejbližšího člověka), ale ze smrti jako takové ne.

Je mi líto blízkých, kterým zřejmě budu chybět, ale co se mě samotné týká počítám s tím, že po smrti bude pro mě NIC. Tedy žádné trápení, stesk... takže jde o to, co prožívám nyní, za živa, protože pak mi to bude fakt už jedno. No a bát se ztráty předem je zbytečné sebetrýznění. Nebojím se smrti.