Libiku, taky mně to tak připadá.

Vlastně si uvědomuju, že jsem se takovýho přístupu strašně bála (a myslím, že byl dřív běžnější než je zaplaťpánbu dnes) - že by mě partner pojímal takto a že bych pak, pokud bychom měli děti, byla v pasti. Asi jsem měla ještě v paměti stereotyp, kterej tu trochu nastínili pánové - žena jako nudná přízemní nezajímavá osoba bez vlastních koníčků, která mužovi nepřeje ty jeho a chce, aby s ní radši seděl doma u televize (jak ošklivé! a jak je vlastně pochopitelné, když od takové osoby utíká, že), žena jako kus inventáře, jejímž jediným "správným" zájmem je domácnost a blaho rodiny... v podstatě to, co ještě dnes hlásá Hausmann, že na ženě má pro muže cenu jen její p..a a jinak nic jinýho.

Jestli by mi něco přišlo ve vztahu jako čirá hrůza, tak právě tohleto totální pohrdání partnerem a absolutní bezohlednost k němu, maskovaná za ušlechtilé kecičky.