Vim, kousu se tim uz dlouho. Ono to vyzni blbe, ale me se ted snad kupodivu trochu ulevilo, jako bych sundala z ramen zodpovednost za cely svet a jeho stesti. Ja ted fakt nemuzu. Jen jestli to neslo jemneji, ta nemoc je realna, jatra konci a ja nemam jinou moznost nez to nechat chvili na nekom jinym. Proste ted nemam jinou moznost nez myslet na to, ze se mam rada a ze mi na me same zalezi. Mozna to souvisi s tim, ze odmalinka duveruju vic druhym nez sobe, jakkoliv se s tim snazim bojovat...