U dětí to je jiné, protože ty jsi odpovědná za to, abys je něco naučila a něco jim do života předala a nenechala je úplně "sejít z cesty". A u partnerů je to taky trochu jiné, jde o spoluodpovědnost, můžeš po partnerovi něco žádat, pokud je to pro vás jako dvojici nutné, na druhou stranu nemůžeš žádat, aby to udělal přesně tehdy a tak, jako bys to udělala ty, protože není ty; a nevyhýbá se (ta filozofie) tolik myšlence naší odpovědnosti za jiné, ale zase je tam hodně prostoru k vlastní cestě pro každého...

Myslím, že obecně máme příliš úzce stanovené, co je "úspěšnost", jako společnost na tu úspěšnost tlačíme a slabost se snažíme vymýtit jako nevyhovující... ale to už by asi bylo na úplně jinou debatu.