Přijde na to, kdy a komu se jak žilo. Roky 1948-1956 byly asi obecně nejhorší, protože se komunisti snažili implementovat svý pavědecký ekonomický teorie do praxe a čím víc jim nevycházely, tím víc tlačili na pilu, protože neúspěchy přičítali nedostatku snahy a vnitřní i vnější diverzi. Na venkově tehdy bylo zle asi 1950-1953, kdy se komunisti snažili o totální zkolchoznění, i když pořád to nebylo tak hrozný jako v SSSR, ponechávaly se totiž mnohem větší záhumenky, venkovská chudina (a lumpenproletariát) si asi polepšily. Po třiapadesátým se na venkově projevil kapitálovej efekt ze zabavenýho majetku, ale pořád trval ideologickej důraz na to, že po vzoru SSSR se z kolchozního hospodaření musí financovat rozvoj průmyslu, i když ne tak tvrdej jako začátkem padesátejch. Od začátku sedmdesátejch se to otočilo, prioritou začalo bejt zásobování potravinama, takže misto aby zemědělství dotovalo průmysl, průmysl začal dotovat zemědělství.

Bydlení bylo relativně levný, i v Praze, oproti západním velkoměstům rozhodně, problém spíš začal od konce padesátejch s dekretama na byt, dekrety se držely v rámci rodiny, což dost blokovalo výměny, navíc oficiálně se podporovaly výměny stejný za stejný, tj. 1+1 za 1+1 a 3+1 za 3+1, i když výměra byla třeba dvojnásobná... Černej trh s bytama (dekretama, doplatkama za výměny, úplatkama na OPHB) byl tím širší, čím větší bylo město nebo čím lepší nabízelo možnosti zaměstnání. Panelová výstavba průběžně bytový nouzi ulevovala a društevní byty, který vesměs patřily spíš k těm lepším, byly dražší, ale pořád celkem dostupný. Zase se ale moc neinvestovalo do oprav bytovýho fondu, obecně čím starší, tím horší situace, i v památkovejch rezervacích chátraly celý historický čtvrtě, starší cihlový činžáky měly často chronický problémy s omítkama, střechama apod.

Zato chaty a chalupy byly dost rozšířený, chalupy ovšem nemalou měrou díky deportacím Němců, takže se daly získat zadara, stačilo požádat. Chaty se zas hodně od 70. let stavěly díky melouchům a načerno získanýmu materiálu, lidi se tím běžně chlubili a vyměňovali si zkušenosti, nikdo se s tím extra netajil, myslím, že to bylo neoficiálně tolerovaný, pokud to nepřesahovalo únosnou mez, v rámci snahy společnost pokud možno atomizovat, prostě nechat lidi odjet na víkend pryč, aby se nestarali o politiku (ovšem odjet na chatu nebo chalupu, trampové to měli horší, zvlášť vlasatý, ty byli ideologicky podezřelý, vlasy už byly politikum, zakládání novejch trampskejch osad bylo taky přísně hlídaný a v podstatě nežádoucí, protože to byla moc velká samoorganizovanost a nezávislost).

Mnohem horší než na Západě bylo vybavení bytů, jak co do kvality, tak do množství a technologický úrovně. Auta byly ve srovnání se Západem hrozně drahý (i předválečný auta jezdily celkem běžně až do 60. let), a se započtením technologický úrovně a vnitřního vybavení vyšly ještě podstatně dráž. A netýkalo se to jen praček a aut, prostě zboží s vysokou přidanou hodnotou bylo hůř dostupný, relativně dražší a míň kvalitní.

V první polovině padesátejch vím od pamětníků z vlastní rodiny i odjinud, že menší hlad nebyl ve městech výjimečná věc, samozřejmě hlady nikdo neumíral, ale potravin bylo omezeně a na černým trhu za ceny v řádu i stovek procent dráž, a to i obyčejný potraviny. To se zlepšilo s tím, jak se ideologicky zhruba od roku 1956 definitivně ustoupilo od zavádění tvrdýho sovětskýho modelu, v návaznosti na to se zrušil i přídělovej systém, v 60. letech byl už potravin relativní dostatek. Co bylo horší, byl výběr a dostupnost. Ta byla (ve městech) obvykle omezená sezónně, třeba brambory se mohly dovézt a vyprodat a šmytec, dál byla dostupnost omezená pracovní dobou (pečivo se třeba vyprodalo v pátek a do pondělka utrum), příkazovou ekonomikou: do prodejen se dodávalo na základě centrálních plánů, takže v malých obcích třeba neprodali to a to, typicky zase pečivo, ale třeba i ty brambory, někomu odjinud. Konečně poslední omezení představoval černej trh, dostupnost potravin, který byly obecně dostupný hůř než jiný, byla kvůli němu ještě slabší, hodně se týkalo masa a masných výrobků, vzácnější zeleniny a ovoce, zvlášť dovozovýho, ale třeba i kečupu atd.

V oblečení nebyl moc výběr, nahej nikdo chodit nemusel, ale s módou to bylo slabý a kdo měl ve škole džíny, byl král. Horší to bylo s botama, kde kromě výběru často scházely určitý velikosti, inu příkazová ekonomika... Zvlášť z Prahy, severních a východních Čech se dost jezdilo pro boty, ale i pro oblečení do NDR, akorát se to muselo i v rámci RVHP prostoru propašovat, protože cla byly vysoký, ideálně jet tam v něčem hodně starým a vyhodit to tam a zpátky se oblíct a obout do koupenýho a tvářit se jakoby nic.

Stačí si myslím pustit nějaký západní filmy z šedesátejch let, nemyslím, že by to tam moc lakovali na růžovo, žilo se jim prostě líp. Myslím, že třeba úspěch filmu "S tebou mě baví svět" spočíval dost i v tom, že z něj byly velmi umně odfiltrovaná jak politika, tak všechny tyhle ekonomický trable, ten film svým způsobem předstíral, že běžný český lidičky žijou stejně hezky a nerušeně, jako jejich protějšky na Západě.