Přidat odpověď
Je mi to líto.
My jsme si to prožili loni, babička v podobném věku, v říjnu jen bolela noha, na začátku prosince pohřeb. Úžasná, životaplná žena.
Malý má teda jenom 5 let a babička byla celou tu dobu (od diagnózy) v nemocnici - velké bolesti + výpadky vědomí a tak, bylo jasné, že je to nezvratné, ani se (snad krom jednoho paliativního ozařování) nepokoušeli o léčbu, metastázy po celém těle.
Malému jsme to řekli jemně, byla to příležitost poučit ho o smrti i jinak, než že umírají lidi, až když je jim víc než 80 let - teda jako o vážných nemocech a tak. Možná to bylo snazší, protože je menší + protože ona vlastně po tom zjišťujícím vyšetření už zůstala v nemocnici.
K tvým dětem, mě v tomhle věku (bylo mi 8) umíral na rakovinu otec, nikdo nám to dopředu neřekl, ani diagnózu, ani jsme ještě nevěděli sami od sebe, o co jde... V té době jsem věděla jenom to, že když má člověk strašnou horečku, tak může umřít, tak jsem mu furt nosila teploměr a byla ráda, že nemá teplotu... Ty děti stejně vědí, že se jedná o průšvih. Já jsem stále přesvědčená, že nám to měli říct. Takže já hlasuju za to, říct to dětem. Řekla bych to. Samozřejmě předpokládám, že maminka sama to ví.
Držím palce, ať to všichni zvládnete.
Předchozí