Foxyno, je mi moc líto co zažíváš, vím, o čem mluvíš. Našemu nejmladšímu bylo 6 když moje mamka, nejlepší babička na světě stejně jak popisuješ zemřela. Téma umírání babičky bych úplně vypustila a omezila se na to, že je velmi nemocná, případně zdůvodnit, že se už nechová tak, jak jsme byli zvyklí, protože jí to ta nemoc nedovolí. Mně prababička zemřela v 15 a stejně jsem fázi umírání nepobrala tenkrát, brala jsem to jako nemoc do poslední chvíle.

Pokud jde o úmrtí, tak my jsme nevěřící rodina a odpovídali jsme podle pravdy, tak jak jsme to cítili úměrně povaze dětí. Překvapilo nás, jak měl právě ten šestiletý praktické otázky ohledně toho, co se vlastně s mrtvým tělem děje. Takže jsme si třeba i povídali o tom, jakým způsobem se pohřbívá tělo v různých kulturách, což někomu může přijít morbidní, ale nikdo neví, jak bude sám v takové chvíli reagovat.

Ještě bych tobě chtěla napsat, že ikdyž jsi určitě silná a dospělá žena, tak pro tebe ta ztráta bude mnohem větší rána než pro ty děti. Trvalo mi mnoho let si to přiznat. Zůstaň sebou a buď mámou, připomínej sobě i dětem hezké vzpomínky, říkej jim, jak by na ně babička byla hrdá a jak je měla ráda. Nesnaž se ji nahradit, nerozkrájíš se, to prostě nejde... mně strašně dlouho trvalo pochopit, že ty věci co dávala moje máma a moje babička do života jsou v nenávratnu, že já nemůžu pracovat a žít za tři ženy, aby moje děti měly tak krásné dětství jako já.

Hodně sil!