Jani nevím, jestli z tebe mluví zkušenost, ale taková smrt pro mě nebyla šok, ale úleva. (Nejhorší trvalo půl roku, celkem dva roky). Říká se, že naděje umírá poslední, ale to prostě nefunguje. Pro všechny končí to martyrium starostí, bezmoci, končí bolest pro zemřelého. Je to vysvobození a svým způsobem i nový začátek pro všechny, i pro ty děti, dá se ji říct, že babičku už nic nebolí, že její tělo už bylo na tu nemoc příliš slabé. Já jsem děti na umírání nepřipravovala, ale ani jsem v nich neživila naděje, že bude lépe, to se mi jeví jako důležitější. Nelhat. Nijak tím neshazuji, že bychom netruchlili a nepociťovali bolest ze ztráty, která už nikdy úplně nepomine, ale taky se musí jít dál ..