"Ti lidé se sami od sebe s vámi začnou bavit, jsou milí, přátelští a něco hezkého ve vás vzbudí."

Tak to je v pořádku, výhra-výhra, ne? Je dobře jim i vám.

"Vy je vidíte ještě další den, opatrně se zeptáte zda by se chtěli ještě někdy vidět. Oni řeknou že rádi a předáte si mailové adresy i telefon."

No a tady je trochu kámen úrazu. Jak moc myslíš, že je společensky únosný, , aby Ti v takovéto situaci odpověděli "hm, vlastně ani ne"?

Tak jim za nějaký čas napíšete, neodpoví. Voláte jim, nezvedají telefon.

"A já se ptám, co ti lidé prožívají, když nejdříve sami od sebe se s vámi začnou bavit, souhlasí s případným dalším setkání, dají vám na ně kontakt a pak si hrají na mrtvého brouka? Upřímně, já bych byla nejraději, kdyby se ani se mnou nezačali bavit a nevzbudilo by to ve mě ten pocit, že toto by byli fajn kamarádi."

Na mě by to celý působilo, že moc tlačíš na pilu a vlastně jako bys ty lidi za něco vinila, jako kdyby Ti tím, že zklamali nějaký Tvoje očekávání (který ale není jejich věc a nemůžou ho ovlivnit), něco slíbili a nedodrželi. Což tak není a někomu takovýmu bych se asi taky budoucnu vyhýbala (protože bych se bála, že se na mě přilepí a taky si myslím, že do kamarádskýho vztahu výčitky nepatřej, natož do takovýho, kterej ještě ani nezačal).