Buchli,

mně u mimin docela fungovalo kojení - ukojit ho do bezvědomí.

Myslím, že trochu něco dělat můžeš, a že normální člověk a ne deb.il, když vidí maminku, jak se snaží vší silou mimino utišit, tak se maximálně chápavě pousměje, i když se jí to nedaří.

Jsme snad lidi a máme nějaký povědomí o tom, že nejsme na světě sami. Myslím, že k tomu patří i tolerance vůči bližnímu v situacích, kdy je jasný, že nemůže nic moc dělat, ale že se snaží, a to platí na obě strany. Jako ta matka bych asi dělala všechno možný, abych dítě utišila, ale od spolucestujících bych čekala toleranci toho, kdyby se mi to nepodařilo na sto procent. Stejně tak jako spolucestující bych čekala, že matka řvoucího mimina s ním bude něco dělat, aby neplakalo (a vadilo by mi, kdyby ho prostě jen nechala řvát), ale když vidím, že dělá, co může, tak to prostě beru jako fakt.

Komu se to nelíbí, nechť cestuje v první třídě nebo si koupí soukromé letadlo.