Trošku mimo téma - já jsem taky nespokojena se životním stylem svého muže. Nejdřív jsem domlouvala, pak křičela, teď jsem rezignovala. Protože veškerá moje snaha byla marná a usoudila jsem, že když se tím budu dál trápit, on se nezmění a já se utrápím. A já musím žít dýl, abych se postarala o děti, když jemu se nechce připustit, že se možná nedožije jejich dospělosti. Jenže někdy to stejně nevydržím a buď křičím nebo jsem kousavá a útočná. Dle tvého názoru bych se měla rozvést. I to jsem zvažovala, ale rozvod by nevyřešil to, co mi vadí. Vadí mi, že se nechce víc věnovat dětem, vadí mi, že nedělá nic se svojí nemocí. A to rozvod nevyřeší. Takhle je s dětmi víc než kdybychom se rozvedli.