Děsila jsem se při své svatbě patetickeho projevu oddavajiciho, nechci vidět plačící rodiče a nechtěla jsem si rozmazat profi malování. Naštěstí nás oddaval jadrny telocvikar...
Moje známá mi kdysi vyprávěla, že se začala takto dojímat po prvním porodu, a že to trvá. Rozplakala ji i vzrušující historka o tom, jak v mém rodišti občané v čele s kominikem zachránili oltarni obraz při požáru kostela v roce 1935. Nikdo neuhorel, prostě byli šikovní, ale tu holku to rozplakalo.
Mě fest rozbrecel film Gallipoli, když mi bylo 16, australští dobrovolníci tam v první světové zcela zbytečně umírali. Ale to bylo nasrani na absurditu světa, hlavně toho mužského, válečného. Stejné pocity jsem zazivala při studiu informaci o masakru civilistů československou armádou v roce 1945 kousek od nás.